v paměti.

dotýkala jsem se tvojí duše.

hladila hrbolý tvých útrap a neočekávaná nadšení nad materiemi.

šla jsem ti po boku, stavila planetu

z krásných a poddajných mosazných kostek, v jejichž spárách rostly stébla tráv.

dala jsem ti obraz.

a na něm vidina možného.

nastavila jsem ti zrcadlo, jež sešito z mých očí,

a těžko se do něj dívá.

zpívala jsem ti po nocích písně,

když pocity marnosti

pocity

nedoceněného.

vystavila jsem most mezi vesmíry, abychom

projít jej mohli.

jako život

a věřit

že není samota.

že vzájemnost.

teď nemohu na tebe dohlédnout.

dávno si nepamatuji strukturu tvé kůže.

a

leskneš se jako antracit.

je to jako přisuzovat barvám stejná jména

a jiný pocit.

je to jako dívat se celý život z okna na krásnou modrou oblohu.

a jednoho dne zjistit,

že ostatní tomu říkají

hladina

moře.

je to jako nůž,

jež zabodnut do lebky.

půlí ji ve dví.

-

nezbývá než věřit, že chronos

je tím zrádcem

a tehdy v onom okamžiku,

vše jež zaklenuto.

bylo

pravda.